Účastníci expedice

velitel Petr

externista Jan

nosič sněhu Majkl

nástěnkář Láďa

Foto z přípravného soustředění na Altaji
- členové seřazeni sestupně podle důležitosti

Velitel Petr:

Baťůžkář, rádoby autorita, zcela nepochybně nejinteligentnější člen výpravy, tak inteligentní, až bývá mnohými považován za oligofrenika.
Na Zakarpatskou ho přivádí touha buzerovat kamarády, stopnout sněžnou rolbu taženou koňmi, probudit medvěda ze zimního spánku a také hledání Koulí.

Narození ve známé české herecké rodině se pro budoucí život malého Petra neukázalo jako nejšťastnější. Jeho matka se již nikdy nedokázala zcela oddělit od své jediné a nejúspěšnější role Saxany, a tak Petr vyrůstal v mysticko esotericko tajuplném prostředí typizovaného bytu jindřichohradeckého paneláčku, přeměněného bludařskou matkou na čarodějnickou školu, obklopen rozličnými konzervovanými biologickými fragmenty a opředený dovezenými staletými pavučinami. Jelikož v duchu rozvolněného čarodějnického životního stylu se chovala Petrova matka poněkud frivolněji, není Petrův otec znám; zlé jazyky ovšem hovoří o jediném milostném úletu oblíbeného dobrosrdečného herce Bródi alias Vlastimila Brodského. Z dětství si kromě psychických traumat způsobených nekonečným memorováním nesmyslných magických formulí odnáší Petr i trauma fyzické – při nezdařeném pokusu o let na koštěti vypadává ze třetího patra domu a přichází o své mužství, které kupodivu nedorůstá ani po řadě obrodných ceremoniálů jeho matky.
Vlastně jen díky zahájení základní školy dochází k Petrově resocializaci, je nucen se mýt, stříhat si vlasy a nehty a difusil se stává jeho druhem nejvěrnějším. Ve škole je dobrým žákem, paměťový dril jeho matky se ukazuje být vynikající průpravou pro zdárné absolvování většiny předmětů, pouze v tělesné výchově je vinou slabší tělesné konstituce poněkud pozadu a proto si ještě občas při přeskoku kozy vypomáhá slůvky abrakadabra. Stává se nejlepším zpěvákem ve školním sboru, jeho alt je věhlasný a zůstává mu i v době, kdy kamarádi zpěváci získávají hlasovou mutací tenory a basy, což Petra mírně znepokojuje. Dostává se na prestižní gymnázium, kde si v konečné hrůze uvědomuje, že je opravdu jiný a že jeho dětství se s ním povleče celý život. Na protest proti světu své matky se přihlašuje ke studiu na Matematicko-fyzikální fakultě, střet s chladnou vědeckou racionalitou abstraktního světa matematiky je ale pro jeho dosud zcela nepřekonané magické smýšlení doslova šokem, proto příští rok pokouší své štěstí znovu, tentokráte na fakultě Přírodovědecké, kde se s pomocí zaříkávání drží dosud.
Ani náročné vysokoškolské studium mu ale nedává zapomenout na jeho původ a tak se snaží utíkat sám před sebou dlouhými a rizikovými výlety po celé Evropě, nejlépe po Balkáně a do bývalého Sovětského svazu, doufaje že ho na nich někdo konečně zabije nebo alespoň unese a on se tak konečně proslaví, byť třeba in memoriam. Když nemůže sám sobě utíkat na výletu, honí se alespoň po virtuálních pláních internetu, jehož snové zámky a bezpečně sterilní neskutečno mu na chvíli poskytují únik před jeho krušným osudem. Znakem jeho idealismu je i příchylnost k extrémistickým hnutí, je obdivovatelem všeho sovětského, zejména budovatelských písní - v dětství také vyhrál pěveckou soutěž Malý komsomolec takovou interpretací písně Kaťuša, že pohnuté soudružky MNV dosahovaly orgasmu. V poslední době všechnu svou aktivitu horečnatě zaměřuje na organizaci výpravy na Zakarpatskou Ukrajinu, protože dle rusínského Necronomiconu jsou zde ve slujích pod horou Pribuj uloženy magické Koule, do kterých vkládá veškerou svou naději na vytoužený životní zvrat.

Trudnou kapitolkou jeho žití zůstává vztah k ženám, při kontaktu s nimi u něj dochází k nekontrolovatelnému vylučování řady tělesných šťáv a tekutin, což v dotyčné v lepším případě vyvolává mateřskou touhu mu pomoci, v horším pocit nepotlačitelného hnusu. Navíc jeho libido je zakrnělé až žádné a tak jedinou ženou v jeho životě pravděpodobně zůstane jeho matka.
Petr je příznivec stupidních amerických filmů, oplzlého levného porna, Terezy Orlowski a zvráceného vulgárního humoru. Dosud se nevyrovnal s traumaty svého dětství, a tak v osamění zapomenut živoří na trojské koleji obklopen matfyzáky a Araby. Je učebnicovým příkladem nesplněného českého snu.

Externí podržtaška Jan:

Zkrachovalý básník i úspěšný alkoholik, bezpáteřní kariérista, epileptik, bisexuál, poslední Čech, který viděl členy výpravy na živu.
K expedici Akstaprakaz přičuchl bez jakéhokoliv hlubšího zájmu, pouze jako kariérní vyžírka. Jeho expediční funkce však nejsou snadné: arbitr, astrolog, auditor, cenzor, eskamotér, estét, feldkurát, futurolog, geopolitolog, gynekolog, chargé d'affaires, informátor, inkvizitor, inseminátor, konzultant, kronikář, krupiér, kryptolog, kuplíř, kustod, lobbista, mediální mrdka, meteorolog, nádeník, operátor, podržtaška, provider, psychiatr, redaktor, someliér, spojka, tlumočník, tiskový mluvčí, věřitel, zootechnik.

Janovi rodiče se poprvé potkali na MDŽ v českobudějovickém konspiračním bytě II. správy StB. Otec, dlouholetý důstojník StB nejhoršího kalibru a dnes vysoký úředník na MPO, má toho dne první schůzku se svým novým agentem, Janovou budoucí matkou, hajzlbábou na nádraží. Dobrovolně tam podepisuje spolupráci; jejím úkolem má být fotografování disidentů, kteří záchodky používali před a po cestách k pražským kolegům, v choulostivých situacích. Získaný materiál má sloužit (a později skutečně sloužil) k vydírání disidentů a jejich rodinných příslušníků. Místo placení za tyto špinavé služby, nechává si Janův otec naopak od své agentky platit, a to jejím tělem. Do roka přichází Jan na svět.
Stalo se tak symbolicky jen pár metrů od pracoviště jeho matky, v úschovně zavazadel českobudějovického nádraží. Utajený porod měl málem pro Jana fatální následky. Jelikož otec nejevil o dítě tehdy sebemenší zájem, rozmýšlela matka už při porodu (Jan se rodil nožičkama napřed), zda ho má nechat zavřeného v sejfu, odložit na záchodcích svému osudu nebo nechat přejet vlakem. Nebýt náhodněkolemjdoucího bezdomovce, který v opilosti přislíbil, že občas s výchovou vypomůže, nebyl by tu nejspíš Jan dnes mezi námi.
V Janově dětství sehrála významnou roli především bigotní babička z katolického Polska, která jej zasvěcovala do základů křesťanské věrouky. Bohužel jediná postava, se kterou se Jan dokázal ztotožnit, byl biblický Onan. A to bylo pro mezilidské vztahy skutečně málo. Zatímco již v první třídě dokázal vlastními slovy vyložit termín korupce, ve druhém ročníku na gymnáziu nebyl v hodinách občanské nauky schopen vysvětlit jemu neznámý termín poluce. Jen stěží skrýval slábnoucí zrak, chlupaté ruce a řídnoucí sperma, na druhou stranu se naučil psát levou rukou, což však mělo za následek třídní důtky za nemravné chování během vyučování. Málokdo dnes ví, že Jan byl prvním osobním trenérem Marcela Rimela, ani jeden z nich se však společnými tréninky nechlubí.
Janův odborný rozvoj v geografii a společenských vědách byl bržděn tendenční komunistickou literaturou a raně poválečnými mapami, což byly jediné materiály, které měl v té době k dispozici. Aktuální geografické a geopolitické poznatky získával z Kapesního atlasu světa r. 1967. Obrat přišel až v maturitním ročníku gymnázia, kdy v nestřeženém okamžiku kamarádovi zcizil Zeměpis v kostce II. Díky této učebnici, tučnému úplatku a opisování od repetenta Pavla Tremla se dostal na PřF UK, obor regionální geografie.
Vysokoškolská studia zvládá Jan díky multilaterální protekci zatím úspěšně. Nejprve si získal přízeň Dr. Jiřího Tomeše, kterému ustavičně lichotil, nosil objemnou tašku s alkoholem a spouštěl powerpointové prezentace. Pod odborným vedením Pavla Tremla a s odstrašujícím příkladem rozkladu Majklovy osobnosti (kdysi nejlepšího borce v ulici), doklepává studium do dnes.
Nedostatek uznání a mizivé úspěchy u slabšího i silnějšího pohlaví se promítly do dvou determinant Janova temného chování – sexuální frustrace a zuřivé agrese. Navíc se celým jeho životem jako nit táhne nekonečná smůla. První epileptický záchvat dostal při závěrečné zkoušce v autoškole, druhý na potítku při maturitě, třetí při ústní zkoušce z kartografie u RNDr. Čapka, čtvrtý den poté při zkoušce u RNDr. Frajera, a pátý – zatím poslední – při své svatbě loni v květnu. V den, kdy mu řekli, že manželka čeká mentálně handicapované dítě, mu zemřela matka. O dva dny později prohrává s Janem Škorpilem sázku a musí si nechat vyústit trávicí soustavu trubičkou v boku.
Smůla ho provází i profesním životem. Ač bezpáteřní kariérista, nenašel nikdy jinou práci než jako pokladní v hypermarketu, metařinu na Žižkově, prodej lístků na Florenci nebo ochranku v Carrefouru. Jeho životní sen – pracovat v automobilovém průmyslu – byl však po 5 letech snažení splněn. Od svých 24 let pracuje Jan na půl úvazku jako pomocný odklízeč sněhu před dočasným skladem dílů TPCA v Kolíně.
Za manželku se (zřejmě oprávněně) těžce stydí, a tak je o ní známo pouze to, že vystudovala Dívčí katolickou školu. Externí podpora expedice bude jeho první příležitost pokusit se o zodpovědnou činnost; přímí účastníci s jeho nabídkou spolupráce souhlasili jenom proto, že při tom nemá co zkazit.

Nosič sněhu Majkl:

Partajník, magistr, invalidní důchodce, frankofil, fanoušek Sparty, gurmán, xerofob (chorobný strach ze střízlivosti).
Na Zakarpatskou ho přivádí láce tamního alkoholu a vědeckovýzkumný projekt s názvem Geografické aspekty difúze alkoholismu v komunitě Rusínců a jiné implikace geografie chuti z pohledu horizontální hierarchie reality v Zakarpatské Ukrajině.

V mládí Majkl bydlel se svými rodiči v malém bytě ve Střešovicích. O rodičích toho není moc známo, patrně se však jednalo o pomocnou šičku a ruského vojáka zapomenutého v Praze již kolem roku 1970. Občas u nich docházelo k těžkým hádkám mezi otcem, který přišel z továrny na kozervy posílen alkoholem, a subtilní křehkou matkou. Malý Michal tím velice trpěl a útěchu nacházel u své jednonohé babičky v Jiřicích, kam si často jezdíval hrát.
Jiřice mu byly náhradním domovem, chodil zde po lesích a místním hřbitově, kde trápil bezobratlovce, hrál si na faře a klášterní knihovně, kterou tak rád otíral od prachu a pavučin; rovněž ho přitahovalo kouzlo jiřické věznice. Tehdy ještě netušil, že se tam jednou podívá jako vězeň.
Desátého listopadu roku 1982 v Moskvě umírá Leonid Iljič Brežněv. Majklova otce, v té době již důstojníka sovětské rozvědky a obrovského Brežněvova fanouška, to těžce zasáhne. Sežene posledních pár peněz a odjíždí na pohřeb konaný o týden později. Už se však nevrátí, o pár let později přichází dopis, že utekl s jedním veteránem sovětsko-afgánské války do Mongolska, kde založili kozí farmu. Majklova matka je tím těžce zkoušena, nakonec se ukazuje síla jejího charakteru a její vztah k mladému Michalovi to ještě prohlubuje.
Zodpovědná matka nechtěla Majkla v době jeho puberty nechat vyrůstat bez otce, a tak přijala za druha vietnamského číšníka z hotelu Pyramida. Přesně o rok později však Michalův nový otec prohrává na hracích automatech poslední zbytky rodinných peněz, a tak odchází pracovat do uranových dolů, aby neměl čas na hry a také vydělal nějaké peníze. Nic z toho se již nestane, umírá na ozáření ještě před zpřísněním bezpečnosti práce po pádu režimu. Majklem otcova smrt hluboce otřese, považuje to za boží znamení a trest. Hodlá se usilovněji učit, ale vyslouží si tím jen větší a brutálnější posměch ze strany závistivých spolužáků.
Každodenní školní docházka je pro něj utrpením a právě v těchto létech vznikají Majklovy traumata a můry, kterého provázejí po celý zbytek života. Změna přichází, když Majkl nastoupí, vzhledem ke svým vynikajícím školním výsledkům, na prestižní gymnázium Arabská. Zde poznává svého dlouholetého kamaráda Jana Škorpila. Velmi brzo přicházejí na to, že mají společné zájmy, a oba unikají do svého vlastního fiktivního světa, kde dobro vždy vítězí nad zlem, kde neexistují nemoci, nenávist, závist, kde peníze nic neznamenají a láska přenese všechny problémy. Profesoři však jejich nekrytický obdiv k abstrakci nesdílejí a házejí mu klacky pod nohy. Celoroční služba na tabuli, utírání tříd, pozdějí i fyzická šikana, mlácení rákouskou. To byl Michalův denní chléb. Silně se zatvrdí a jen díky utajenému styku s Janem se jim podaří společně přežít a složit maturitu.
Maturitní vysvědčení jeho lásku ke vzdělání ještě prohloubilo. Často trávil dlouhé zimní noci v kostelní knihovně, jen při svíčce a teplé polévce a luštil zmínky v archivním spisech a úředních listinách od pražských sládků. Rok po maturitě, který věnoval duševnímu rozvoji a první dlouhodobější protialkoholické léčbě, zkouší své štěstí na přírodovědecké fakultě UK, úspěšně. Jako tehdy každý mladík neměl peníze, a tak si přivydělával pochůzkovým prodejem časopisu Nový prostor, ale povětšinou byl vyhozen na ulici a často končil na policejní stanici pro delikventy a prostituty.
V té době také končí jeho intimní vztah s Karlem Lichtenbergem (krátký románek s Pavlem Tremlem ani nezmiňujeme), ale všeobecně se říká, že právě toto způsobilo celkový rozpad jeho osobnosti. Tyto peripetie a osobní zklamání vedly k tomu, že Majkl začal pít. Nejdříve vodu, postupně přešel k tvrdším formám D₂O a T₂O, perchloretylénu, DDT, až skončil u metanolu.
Jeho pokus utopit se v Rokytce na pražské Palmovce však končí nezdarem a dvěma měsící na psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde byl terčem sexuálního násilí svých spolubydlících. Byl však propuštěn, a to především díky tomu, že ošetřující doktor měl bohatou zkušenost s RNDr. Jiřím Tomešem, který se za Majkla přimluvil. Odér alkoholu a jiných těkavých látek a jedů prostupuje celým jeho životem. Ne náhodou je jeho někdejší pěstoun Jiří Tomeš dnes jeho jediným skutečným přítelem.
V současnosti ve svém srubu poblíž Jiřic zřizuje gastronomické výzkumné pracoviště. Je již majitelem inovací desítek pokrmů, tisíců vypitých kanystrů lihu a postupující pleše.

Majkl je znám manželčinou chovnou stanicí křečků a pořádáním opulentních neřízených večírků. Je hrdým majitelem bájemi opředené, nicméně kamarády nevyzkoušené sbírky prvotřídního alkoholu. Na společné akce totiž vždy ke konzumaci vybírá alkohol nejnižších cen. Také napsal jednu rozsáhlou kuchařku. Poté, co však šest lidí zemřelo, byl ji nucen stáhnout z oběhu. Dalším z jeho mnoha koníčků je navštěvovat vzdálené obdivované komunistické režimy, kterým Freedomhouse dává nálepku 7-7. Styky s tamními tajnými službami však systematicky popírá.
Majkl je rovněž synovcem RNDr. Jiřího Kastnera po přeslici, jejich babičky udržují dodnes čilé přátelské vztahy. Před několika lety se účastnil expedice na Bajkal pod názvem Julijanský limnolog, ale nepamatuje si z toho více než pozvracenou maringotku.

Nástěnkář Láďa:

Přední český kritik amerických nízkorozpočtových filmů, historik, nositel mnoha sexuálních úchylek, flákač.
Na Zakarpatskou ho přivádí touha sloužit druhým a nostalgie po Rakousko-uherském mocnářství.

Láďovi předci byli potomci zchudlé uherské šlechty, matriční zápisy ukazují, že alespoň 6 sourozenců v každé generaci byli levobočci. Jeho rodina byla pohnutými osudy 20.století zaváta do jižních Čech.
Přesné datum narození není známo, experti se ale shodují na datu kolem roku 1981. Láďa se rodí do světa plného zahnívajícího režimu na Východě a druhé ropné krize na Západě. Biologičtí rodiče ztratili zájem již v porodnici, nicméně jejich oddaná služba Státní bezpečnosti Láďovi později významně pomohla v kariéře.
Láďa byl adoptován chudými, ale těžce věřícími pěstouny v malé vísce nedalo Strakonic. V mládí ho těžce poznamenalo naprosté nepochopení ze strany těchto pěstounů; většinu dětství prožil v kuchyni, přivázán řetězem ke stolu. Veřejným tajemstvím jeho rodiny i celé vesnice byl fakt, že jeho matka byla dcerou jeho otce.
Matka žehlířka ve strakonické nemocnici, otec břidličným horníkem, to předurčovalo malého Láďu pro život v bídě, chudobě a těžké práci na polích či jako dělníka.
Když v šesti letech nastoupil do školy, zařadil se rázem mezi jedny z těch žáků, kteří domů nosili špatné známky. Studium ho nezajímalo, raději se věnoval rytí zahrádky nebo jiným sportům. Jeho budoucnost se zdá pevně narýsována. Jako syn horníka má pokračovat v řemesle, ale revoluce v r. 1989 zavírá většínu povrchových břidličných dolů a Láďa tvrdě dopadá na dlažbu smrduté reality. Ještě ani nedostudoval základní školu, když začal živit rodinu, které byl zkonfiskován veškerý majetek kapitalisty. O pár let později se také neplánovaně stává otcem své mladší sestry, a tak si může vyzkoušet tuto roli o poznání dříve, než mu bylo souzeno.
Po ukončení strakonického učiliště se drze hlásí ke studiu na přírodovědecké fakultě, kde se zázrakem drží do dnes. Po 11. září 2001 se stal osobním přítelem Davida Runštuka, s nímž společně založil nadaci za čistší a mravní společnost. Známý je však tím, že se ke svému příteli obrátil zády v době, kdy to nejvíce potřeboval. Často je mu připisována vina za Davidův odchod ze studií právě tím, že zveřejňoval pikantní detaily z jejich společného života na kolejích.
V 23 letech se krátce ukrýval v Majklově bytě, odkud posléze uprchl do Finska za účelem sňatku. Krátký milostný románek s rakouskou židovskou dívkou Bruthildou, která se ukázala jako pravnučka sestry Anežky Hrůzové, však končí nezdarem, Láďa nechce riskovat spuštění dalšího evropského pogromu. Po návratu do vlasti se dlouho snažil identifikovat svou rozpolcenou mysl a nalézt alespoň nějaké přátele. Začal se toulat po hospodách. Podobně se Láďovi vedlo i při návštěvách sportovních akcí - pokud chtěl se svým typickým nadhledem rozpoutat jakoukoli diskusi, zlili ho okolostojící nekompromisně pivem z kelímků. Když se pak zmáčený plížil zastrčenými uličkami k Majklovi domu nebo ke komukoliv z mála svých kamarádů na kolej, děsil náhodné kolemjdoucí, kteří jeho stav považovali za projev inkontinence.
Na schůzkách studentské komory akademického senátu tak dlouho uspával ostatní svým monotóním ženským hlasem, až mu přestali posílat pozvánky na schůzky a pak ho pro opakovanou neúčast vyloučili. Ze zoufalství se pokusil několikrát proniknout do komunity hloubětínských bezdomovců, ale vždy byl oloupen a sexuálně ponížen. Dnes se pohybuje někde mezi psychologickou léčebnou a vymítačem ďábla, jeho sklony k týrání druhých jsou pověstné a předcházejí ho.

Láďa se snaží i při svém náročném, jen málo životasprávě přejícímu životnímu stylu žít zdravě, proto pije výhradně čisté přírodní produkty jako vodu z jesenických studánek či pivo Chodovar, a jídlo nakupuje výhradně v osvědčených, hygienicky kontrolovaných diskontních řetězcích jako jsou prodejny Lidl, Kaufland, Penny market, Plus či Jednota.
Známý je svojí ješitností a marnivostí, rád je vídán ve společnosti mladých žen a jen lehce ochmýřených mužů, což činí jeho sebestředné povaze dobře (to o ženách tvrdí on sám, prokazatelně byl pozorován pouze ve společnosti mužů). Několikrát se pokoušel přeoperovat svoji sexuální orientaci, téměř vždy úspěšně. Po jedné takové operaci, prováděné MUDr. Sovou, má levou nohu o 4 cm kratší.
Ze svého zdravotního stavu nejvíce zatajuje barvoslepost, schizoafektivní psychózu, defekt skloviny, zúženou nosní přepážku, astma a lehkou mozkovou dysfunkci. Pohlavní nemoci nezatajuje.

Patron Pája:

Albert Einstein meteorologie a klimatologie, autista, geront, playboy geografické sekce PřF UK, profesionální reprezentant - školitel Ladislava Špačka a mediální poradce Jána Zákopčaníka.
K expedici byl přizván za účelem zlepšení jejího obrazu v médiích a veřejném mínění.

Narozen v Klatovech 3. února roku 1978. Pavlova pologramotná matka nechala do rodného listu zapsat datum narození 30.2. 1978, kvůli čemuž Pavel ještě nikdy neměl narozeniny. Otec byl až do srpna roku 1968 nevýznamný úředník, ale následně se díky politické angažovanosti a bezskrupulóznosti vyšvihl do čela klatovského Terplanu, kde dlouhá léta šikanoval své přímé podřízené, mezi nimi i mladého absolventa lesnické fakulty Ludvíka Kopačku. Matka po narození druhého syna deset let pilně studovala agronomii, aby se mohla stát pomocnou krmičkou drůbeže a zajistila dětem lepší budoucnost. Starší bratr Václav byl počat během rabování Klatovska v květnu 1945, kdy byla jeho budoucí matka třikrát znásilněna četou amerických výsadkářů (četa má 30 mužů – pozn. autora). Václav je rozhodně po tatínkovi, akorát nikdo neví, po kterém. Jeho matka však ve slabé chvilce prozradila, že nejpravděpodobnějším otcem byl pohledný texaský svobodník Fu-šuej.
Jak již bylo řečeno, Pavel se narodil v období vrcholného normalizačního baby-boomu na konci 70. let. V té době bylo jeho matce již 64 let a porod (vedený císařským řezem per rectum a zakončený pádem na tuzexové dlaždičky) tedy neproběhl zcela bez obtíží. Koneckonců, otci již táhlo na sedmdesátku, takže bez problémů neproběhlo ani oplodnění. K vajíčku nedorazila nejvitálnější a nejrychlejší spermie, protože ty jeho otec již třicet let neměl. Naopak, teprve dva měsíce po pohlavním styku doplavaly přestárlé, unavené a genetické informace již zbavené spermie 4. cenové kategorie do místa určení. Poté co dorazily, obrátily se a plavaly zpět.
V ostrém kontrastu k pomalému a váhavému oplodnění probíhala nitroděložní fáze velmi dynamicky. Po pouhých šesti měsících se na svět dere nedonošené dítě, které zdraví svět jásavým křikem a radostným máváním ploutvičkami (ihned chirurgicky odstraněny). Není divu, že ani po dalších šesti měsících nejsou lékaři schopni určit pohlaví dítěte. Proto rodiče zvolili neutrální jméno Pája.
V osmi letech byl malý Pavel po třech neúspěšných pokusech přijat do mateřské školky – a to zejména díky otcovým konexím na ONV. Vychovatelky od začátku udivoval naprostým nezájmem o hračky a kratochvíle úměrné jeho věku. Namísto skotačení v dětském kolektivu neustále hleděl na mraky, díky čemuž byl klasifikován jako autistické, středně dementní dítě, zcela nezpůsobilé ke školní docházce. Dětské psycholožky neodhalili hluboký zájem o klimatologii ani předčasnou sexuální vyspělost. Na rozdíl od jiných dětí si Pavel totiž nikdy nemyslel, že miminka nosí čáp, neboť byl již od narození zneužíván vlastním bratrem. V šesté třídě zvláštní školy napsal do slohové práce, že má s bratrem velmi dobrý vztah, a to až třikrát denně. Od sedmé třídy navíc pravidelně navštěvuje večerní kurz šití, protože podle jeho vlastních slov „si občas rád zapíchá“.
Pavlova fanatická záliba v meteorologii a klimatologii se naplno projevila na prahu pubertálního věku. Ve třinácti letech Pája poprvé masturbuje za bouře pod hromosvodem. Tuto výstřední praktiku opakuje mnohokrát v nejrůznějších denních dobách i ročních obdobích, což na něm zanechá trvalé následky. Pošilhávání po cumullonimbech (zda se neblíží blesk) mu již zůstane a na lebce bude mít pro příště vypálenou růžovou jizvu ve tvaru blesku. Poté, co si jisté tělesné partie přiskřípne mezi hromosvod a panelovou stěnu, má kachnovitě zploštělý nos a mluví o oktávu vyšším hlasem.
V průběhu studia posledních ročníků zvláštní školy přerůstá Pavlova záliba klimatologie v expertní znalost. Díky obrovské motivaci a citovému vydírání učitelů, dohání Pája rezervy v ostatních předmětech a následně je doslova katapultován do prvního ročníku klatovského gymnázia. Vynikající maturitní vysvědčení a dvouletá praxe v nošení niválních latí mu otevře dveře na katedru Fyzické geografie a geoekologie.
V prvních dnech studia měl však Pája opakující se problém. Při každém příchodu do učebny byl díky svému zralému věku a kantorské fyziognomii obličeje považován svými spolužáky za vyučujícího. Zřejmě proto se s ním několik studentek ihned preventivně vyspalo, aby získaly snadno zápočet.
Není tedy divu, že si Pavel studentský život nakonec zamiluje a první tři roky studia se mu tak zalíbí, že si je rád ještě několikrát zopakuje. Stává se miláčkem učitelů a vzorem pro mladší spolužáky. Zejména studenti regionální geografie Petr, Michal a Jan za ním neustále chodí na přátelské konzultace a v nekritickém obdivu zajdou až tak daleko, že nevrhnou Pavla na pozici senátora. Spolu s kolegou Škorpilem zakládá Pavel tzv. Klimatologické regionální informační systémy (KLITORIS) a píše brilantní stostránkovou ročníkovou práci, po jejíž obhajobě je oponent RNDr. Kliment degradován na mytí podlahy ve Velké geologické posluchárně.
Bohužel, ve čtvrtém ročníku studia se Pavel stává terčem nenávisti a úskoků ze strany nejmenovaného klimatologa, který se právem obává o místo. Není schopen pochopit téma Pavlovy diplomky ani ochoten přijmout nové paradigma klimatického redukcionismu. Pavel s obtížemi obhajuje revoluční diplomovou práci, ale neprochází přes zkorumpovanou komisi při státních závěrečných zkouškách. Neúspěch jej ale nezlomí. S nezdolným optimismem se pouští do dalších let magisterského studia, trénuje plaveckou techniku pro kurz v Pořičí a s předstihem sestrojuje geniální otáčivou mapu hvězdné oblohy. Dříve či později přepíše učebnice klimatologie, ať se to Kastnerovi líbí nebo ne.

Expediční patron byl vybrán na poslední chvíli, ale o to pečlivěji, protože na takové osobě závisí úspěch a neúspěch celé expedice. Pája byl (přes původní nesouhlas tří členů expedice) jednomyslně zvolen pro svůj vrozený talent chodit lidem naproti, a proto ostatní členové expedice věří, že výběrem Pavla půjdou naproti štěstíčku. Současně dokáže Pája vzbudit lítost v lidech a má tedy dobré předpoklady pro vyvolání případné vládní záchranné akce. Erudice v předpovídání počasí jej navíc opravňuje k asistování Janovi při externí podpoře expedice.

Za napsání těchto profilů účastníků expedice svým originálním pohledem patří dík kronikářce našeho kruhu - Anně M. Pro zorientování ve spletité síti vztahů v medailoncích přidáváme i názorné grafické zobrazení:

ucastnici

HOME